Strachy, bloky a třinácté komnaty, najděte cestu ven.

Bloky, strachy, stresy získané v dětství nás často limitují i v jiných životních situacích. Ovládá nás strach strachu se zbavit, neboť pokud jsme se o to již v minulosti snažili a nepodařilo se, získal původní strach na síle a my jsme skálopevně přesvědčeni, že to nejde. Že na to nemáme a strach si tak necháme.

Jenže ono to jde. Jen je třeba pochopit, že někdy k překonání strachu prostě potřebujeme jen více času. Potřebujeme na sobě zapracovat širším způsobem.

Následujícím osobním příběhem bych vás ráda inspirovala k odvaze vykročit vstříc svému strachu. Zjistíte totiž, že strach je směšný a jeho překonání vám do života vnese radost a vnitřní zklidnění.

Máte-li čas a chuť, začtěte se do následujících řádků. Překonání strachu není krátké téma a jeho opravdové zvládnutí vám zabere více času i řádků.


To zvládneš, plav… křičí plavčík na čtyřletou holčičku a dlouhou tyčí jí odstrkuje od břehu. Ta holčička jsem byla já a výsledek této „sparťanské“ socialistické výuky sedmdesátých let byl, že jsem dosud nebyla schopná za žádných okolností strčit hlavu pod vodu. Osvojila jsem si plavecký styl „paní radová“, kdy máte hlavu nad hladinou a byla ráda, že vůbec vlezu do vody a jakž takž plavu.

Tak nějak vznikají 13. Komnaty, bloky a stresy, které si neseme s sebou životem a ani nevíme, kam všude zasahují. V jakých oblastech nás limitují a to i v situacích, které s tím zdánlivě nesouvisí. Je jedno, jestli se jedná o strach z vody, pavouků či z nedostatku jídla. Strach nás vyčerpává a oslabuje.

Ve své nutriční poradně s klienty hledáme společně právě bloky a omezení, která souvisí s redukcí jejich hmotnosti, alergií či poruchou příjmu potravy. Tato omezení musí překonat, aby se posunuli dál i v jídle.


Já jsem se se svým strachem z potápění šla rozloučit 1. 9. 2019. Díky potápěčskému kurzu, který jsem původně koupila svému synovi, ale který byl asi od začátku určen  mě.

Základem zvládnutí strachu je vnitřní rozhodnutí, že už ho prostě nepotřebujete. Je to uvědomění si pocitu svobody a skoncování s výmluvami.

Svůj strach z vody jsem si celá léta připomínala a hýčkala, byl zdrojem mých výmluv, proč nemohu to či ono.

Sice jsem zkoušela jít pod vodu mnohokrát, ale nikdy jsem si nevěřila a předem zvítězilo mé podvědomí, že to přece nejde. Vždy mě převálcoval pocit, jak se nade mnou zavře hladina, že se topím. Srdce se mi rozbušilo, zachvátila panika a nebyla jsem schopná se zklidnit, přestože jsem stála v mělkém bazénu s nohama na zemi a za ruce mě držela trpělivá lektorka plavání kojenců. Zkoušela jsem i šnorchlovat, ale tam jsem pohořela již s náustkem a nebyla schopná mít tu věc v puse.

Letos to bylo jiné. Pracovala jsem na tom vnitřně už dlouho. Představovala si, jaké to je pod vodou a začala věřit ještě na suchu, nejen, že to zvládnu, ale že to bude krásné.

Pochopila jsem, že strach nelze překonat sebezapřením v nějaké hec akci, koučováním k výkonu bez ohledu na vnitřní rozpoložení. O to se vlastně již tenkrát svým tvrdým přístupem pokoušel onen ambiciózní plavčík. Byl přesvědčen, že mi svou odvahu předá křikem a povzbuzováním. Asi to na některé děti fungovalo, protože kurz pokračoval vesele dál. Jen já byla na jiné vlně či spíše pod ní.

Ano, možná někdo překoná svůj strach vyhecováním.  V daný okamžik „to dá“ za vydatného skandování všech zúčastněných, ale osobně si myslím, že hec akce jsou nebezpečné a člověk v nich může jít za hranici svých sil, což může mít neblahé následky. I takové situace mám za sebou, kdy to se sebezapřením „šlo“, stylem šup sem šup tam, ale s bušením srdce a s pocitem, ať už jsem venku. Výsledek? Při další příležitosti byl strach zase zpátky.

Při hec akci jedete hlavně na výkon. Je to vnější rozhodnutí vašeho okolí typu: „To dáš“, ale chybí tam vaše vnitřní jistota, vaše rozhodnutí, váš klid a váš vlastní požitek.

Strachu musíte čelit zevnitř, sami za sebe. Okolí vás může jen povzbudit, dodat odvahu, vyslat upřímné přání, ale ostatní je na vás.  

Pod vodu mě šla podpořit skoro celá rodina. Nejprve se potopil manžel a pak zmizel pod hladinou i mladší syn. Já stála v dešti na břehu a čekala, až se někdo vynoří a přijde řada na mě. Byla mi zima. V ruce jsem držela půjčené ploutve, masku a na zádech připevněné závaží, abych šla lépe ke dnu!!

Kupodivu jsem se nebála, ale také netěšila. Prostě jsem jen stála a čekala bez větších emocí. Věřila jsem, že mě touto cestou provede důvěryhodná osoba, spojenec, a že to zvládnu.

Manžel se vynořil a já zmoklá a prokřehlá zaplula do teplé vody. Chytla jsem se břehu a znovu vyslechla rady k ponoru od zkušeného potápěče.

Podal mi hadici s kyslíkem, kterou jsem si měla dát do pusy a dýchat.

Zvedl se mi žaludek. Vynořil se další problém – mít v puse jen ten náhubek. Zkusila jsem to znovu a dýchala přes hadici nejprve nad vodou, aby se žaludek uklidnil. Pak jsem zkoušela dát hlavu pod vodu. A opět přišla panika.  Opět ten známý pocit, že se nade mnou zavře hladina a já se utopím.

Jenže jsem měla v puse tu hadici a šlo to dýchat i pod vodou. Nádech, výdech, bubliny, panika… Dýchala jsem jak honící pes. Srdce letělo jak o závod a já se vynořovala a zanořovala s pocitem, že to nemůžu zvládnout. A to jsem ještě nesmočila ani temeno hlavy, jen obličej.

To nedám, a ovládl mě starý program. Zase jsem byla ta čtyřletá holka, zase ten plavčík, zase ta tyč. Bylo to tu a já už myslela, že odejdu v dešti zase domů i se svým strachem, který je součástí mě a nechce se pustit. Já ho nechci pustit..

Můj průvodce potápěč byl však úplně v klidu, zase jsme se ponořili, zase bušení srdce a rychle zase ven. Já se svou panikou a on se svým klidem. Začala jsem se zklidňovat i já. Vynořili jsme se. Mému průvodci zaskočilo a rozkašlal se. Nepřišlo mi to divné a došlo mi, že se občas zakucká asi každý, přesto zůstal v klidu. Nezpanikařil.

K překonání strachu potřebujete klidného průvodce a ne ambiciózního vůdce.

Začalo mi být lépe, začalo mi to docházet. Kdyby zaskočilo mě, byl by to přece pádný důvod pro ukončení akce a uchování si strachu na věčné časy. Takhle jsem však viděla tu absurditu situace, kašlající potápěč byl směšný, můj strach byl směšný.

Můj muž na mě ze břehu spiklenecky mrknul a se slovy to dáš, ty na to máš, jsem se vrátila do situace z relaxační hudební dovolené. Tam jsme se tímto způsobem v bezpečném kruhu dvaceti lidí legračně, ale přesto hluboce bavili. Nebylo to hecování, ale upřímná podpora a projev důvěry.

Slogan „Já na to mám, no jasně..“ mi již na dovolené pomohl k probuzení vnitřní síly, která pohltila letitý strach. Náhle jsem se zcela oddala klidu. Vrátila se do situace kolektivní podpory hudebního týmu, kdy jsme si vzájemně dodávali odvahu při bubnování. Začala jsem dýchat, zklidňovat se a důvěřovat si, že na to mám.. No jasně. 

Někde uvnitř každého z nás je síla, která se projeví a zklidní naše tělo.

Potopili jsme se na kolena na dno. Nejprve u břehu, pak dvě tempa a pak na druhou stranu bazénu a zpátky. Hezky pěkně u dna a dýchat. Ne jak honící pes, ale jako při relaxaci.

Náhle se celý svět zastavil. Čas pod vodou plynul jako ve zpomaleném filmu. Začala jsem vnímat svůj dech, zhostil se mě klid.

Bublinky a pomalu plavající okolní potápěči. Doplavali jsme nad potápěcí jámu, kde bylo 8 metrů do hloubky. Jen jsem pozorovala ty pomalé pohyby bublin, lidí a své.
Ano, potápění je o klidu, relaxaci, nesmíte zpanikařit.

Zvládnutí strachu poznáte tím, že vám nebuší srdce jako o závod, ale že jste klidní a vědomí.

Dosáhla jsem svého cíle. Do jámy jsem nešla, neměla jsem potřebu dokazovat si, že jsem byla v xy hloubce. Stačily mi ty dva metry v bazénu a pozorovat schopnost svého těla, zklidnit se a užít si ten okamžik. Zvládla jsem to. Jsem pod vodou. Plavu a jsem v klidu. Děkuji.

Z celé akce nemám jedinou fotku. Nepotřebuji ji. Zvládnutí strachu je o vnitřním rozpoložení a ne o tom, jak při tom vypadáme. Na vnitřní pocit se nezapomíná.

Nevím, jak se jmenoval můj průvodce, ale nikdy nezapomenu na pocit klidu a bezpečí, který jsem díky němu cítila. Vím, že další ponoření pod vodu je už na mě. Vím, že toho jsem schopná a zážitek ze školky se pomalu rozplývá. Přemazal ho nový zážitek, že to jde a ještě si to v klidu můžu užít.


Možná máte podobnou 13. Komnatu, jako já.

Možná vás omezuje stejně jako mě i v jiných životních oblastech a možná mohu být příště vaším klidným průvodcem naopak já.

Mohu vám pomoci v oblasti stravovacích bloků, zlozvyků a pseudo-návyků, které nás velmi limitují. Svůj vlastní stravovací blok mám totiž již pár let zvládnutý.

Začínal slovy učitelky ve školní jídelně, kde jsem seděla nad kyselým salátem sterilované červené řepy: „Nehneš se odsud, dokud to nesníš…“ Výsledek byl, že jsem do svých 30 let nevzala do pusy nic kyselého natož červenou řepu…

V jídle se můžete inspirovat mými kurzy, s potápěním však musíte jinam. 🙂

Ale stojí to za to, stačí chtít překonat strach, zklidnit se, dýchat…..

Já na to mám 🙂

Držím vám palce a srdečně zdravím.

Martina

 

 

2019-09-08T19:21:04+00:00 Nezařazené|