Plujme rokem i bez předsevzetí

A je to zase tady. Nastal nový rok a my, kteří jsme odolali nesmyslným předsevzetím, protože už se známe, čelíme opět pokušení. Co když už jsme se změnili? Co kdybychom letos byli disciplinovanější? Můžeme všechno zvládnout?

Pod vlivem medií, slibů koučů, trenérů a znalců fíglů na prokrastinaci se cítíme ochuzeni o možnost, že bychom to mohli letos dát. Předsevzetí je totiž tak profláklé, že je vlastně naší povinností něco si dát. NĚCO musíme naplánovat, jinak zakrníme.  Zůstaneme na místě, nikam se neposuneme. Tak narychlo opisujeme letitý dlouhý seznam toho, co URČITĚ LETOS DOKÁŽEME.

Jenže ono je to jinak. Pokud dlouhodobě selháváme v určité životní oblasti, předsevzetí nás opravdu nezachrání. Spíše naopak. Způsobíme a podpoříme tak chronický – vleklý stres, který nás blokuje v tom skutečném rozletu.

Nedaří-li se někomu zhubnout či začít cvičit nebo učit se něčemu novému, pak leden tedy období předsevzetí, je ta nejblbější doba, kdy bychom se tímto svým chtěním měli zabývat.

Proč zrovna leden je nejblbější?

Konec roku většina z nás vnímá symbolicky a bilancujeme, co se podařilo, co ne. Uzavíráme účetnictví a lidsky, leč uměle a nefyziologicky se ladíme, že teď to začne a bude lépe.

Totálně tím popíráme propojení s přírodou a matkou zemí. Zvláště my, žijící v pásmu, kde se roční období střídají, máme možnost onen cyklus i vidět. Roční období nás ovlivňují, nesou sebou určité principy, které jsou pro nás v určitém čase vhodné.

I když se v posledních letech třeskuté mrazy nekonají tak markantně jako dříve, přece jen příroda spí. Málokoho by v nedávné době napadlo v lednu začít měnit svůj pohybový deficit a v mrazu -20°C vyběhnout, jen proto, že jsme si dali předsevzetí.

Nyní sice tolik nemrzne, ale vážně je nepřirozené pro netrénovaného jedince vyrazit za tmy do fitka a tam si zrušit tělo jen proto, že pod stromečkem byla permanentka.

Rovněž tlouštíka nezachrání lednová tukožroutská dieta, neboť v zimě fyziologicky potřebujeme výživnější stravu a profláknuté saláty z dovozové zeleniny a exotického ovoce opravdu nic neřeší a způsobí nám více škody než užitku.

Daleko lepší je uvědomit si, proč mi to či ono léta nejde a začít na tom makat hlavně v hlavě. Srovnáme-li si priority v klidu u stolu s horkým čajem v ruce bez nutnosti a závislosti na výsledku, věřte, že to je nejlepší co můžete udělat. Plánovat je sice dobré, ale reálně a radostně.

Cíle typu zhubnu XY kg do léta, uběhnu maratón (když nyní stěží doběhnu autobus) jsou vražedné a stresující. Sebevědomí nám to zbytečně srazí na nulu. Utvrdíme se pouze ve vlastní neschopnosti a ovládne nás NAŠE PRAVDA, že nic nemá cenu.

Pokud bychom však přelom roku pojali jako období klidu a ponechali si dostatek času k tichému plánování, věřme, že o měsíc či dva později se budeme na své nové aktivity těšit. Zvláště tehdy, když si je představíme a budeme se na ně polehoučku chystat.

Chcete-li změnit stravu, pak zamakejte právě na přístupu k ní a k sobě samému. Právě toto téma tvoří velkou část mých přednášek a kurzů, které však v lednu nezačínají. Musíte si na ně počkat alespoň do února.

Pojďme se tedy podívat na to, jak vyzrát sám nad sebou. Pro příklad uvedu téma pohybu. Podobně vás na svých kurzech provedu právě výživou.

Jak na pohodový pohyb, když víme, že ho fakt chceme, ale nikdy to nešlo?

Najděte si, co je pro tělo nejpřirozenější.
Tím nejpřirozenějším pohybem je obyčejná chůze, ideálně v přírodě. Takový pravidelný přirozený chodivý pohyb nic nenahradí. Běžně bychom měli naťapat asi 10000 kroků – tedy cca 6 km denně. V klidu a v pohodě. Krokoměr považuji za další stresový faktor. Někteří jedinci jsou totiž schopni ještě večer u postele již v polospánku mašírovat chybějících 1000 kroků jen proto, aby měli splněno, když to ve dne nestihli.

Tudy cesta nevede, to není radost, ale buzerace, kterou jsme si ještě ke všemu sami naplánovali. Jako kdybychom nebyli buzerováni okolím až dost.

Rychlé metody nefungují.
Bláznění ve fitku taky nikomu neprospěje, stejně jako jednorázová, „záchvatovitá“ jízda na lyžích či na kole. Cítíte-li se na rychlých přibližovadlech nejistě, věřte, že nám tyto činnosti způsobují více stresu než užitku. Stres blokuje náš organismus a neprospívá nám. Rovněž řada úrazů svědčí o tom, že na lyže, brusle či kolo se mohou vydat opravdu jen ti, kteří tuto aktivitu ovládají a užívají si ji. Ostatní, kteří mají doma přibližovadla z dob Krakonoše a lyžníků či kolo alá Postřižiny, by se měli obzvlášť držet při zemi a  chodit.

Ona ta usilovná činnost, která nás stojí mnoho peněz a hodně nervů  přináší v konečném důsledku více škody, než užitku. Škodí nejen naší peněžence, ale také dušičce. Chodíme-li cvičit je proto, aby nám nepropadla permanentka, a už se těšíme, až to skončí je stejné, jako když držíme dietu a těšíme se, až se pořádně najíme. Pohyb musí být bezpečný, radostný a nejlépe pravidelný. Stejně jako strava. Jeden super pobyt na horách či osamocená cyklo dovolená za rok nás stejně nespasí. Přirozeně jíst i hýbat se bychom se měli naučit v klidu a s dlouhodobým efektem.

Záchvatovité jednání prohlubuje stres a snižuje sebevědomí.

Takže nechvátejme do fitka, když můžeme vyběhnout každé schody, které jsou před námi. Proč platit drahé jízdné, abychom stihli hodinu cvičení v sousedním městě, když můžeme jít z práce pěšky. Vždy si však užijme radost, že jsme prostě šli.

Když jsem šla poprvé z práce pěšky domů, bylo vedro a já hledala klidnou cestu z rušných Vršovic k Rajské Zahradě. Našla jsem ji a mám fakt radost, když to občas dám pěšky. Celé je to 12 km, ale našla jsem si několik různě dlouhých variant, které střídám podle počasí, nálady a časové dispozice. I když jdu někdy – zvláště v zimě, jen nejkratší verzi 2 km, je mi fajn, protože je to pořád lepší než sedět v autobuse či autě.

Našlo by se mnoho činností, kdy se prostě nepřirozeně o přirozený pohyb připravujeme.

Přála bych každému z nás více pozornosti k sobě samým a také k těm druhým. Jelikož naše pozornost nám často zdravý a přirozený pohyb ukáže. Nevěříte? Ale ano, dívejme se místo do mobilu kolem sebe a uvidíme, kde můžeme pomoci a přitom posílit své svalstvo.

Víte, jaký je rozdíl mezi zdvihnutím činek v posilovně a zdvihnutím dětského kočárku do autobusu?
Nebo mezi nekonečným posilováním bicepsů a pomocí někomu s těžkou taškou či kufrem?

V posilovně za zátěž platíme a ještě se necháme odrovnat skutečností, že toho svalovec od vedle zmákne víc. Na druhou stranu, pokud někomu pomůžeme, dostaneme odměnu ve formě poděkování a úsměvu. Hovořím především za matky s kočárky, kterých si svalovci zásadně nevšímají a matky to rvou samy.

Tak se prosím na sebe letos pěkně usmívejme a hledejme pro úsměv i posilovací příležitosti. Mysleme však přitom na své zdraví.

Než zvednete nějaké dámě tašku, nezapomeňte zpevnit břicho, jít pěkně do podřepu a pak bezpečně odlepit zavazadlo od země. Předejdete blokádě páteře a zjistíte, že to ti důchodci mají opravdu těžké.

Takže jak může znít naše „předsevzetí“ ….
Vypůjčila jsem si větu z pohádky Mrazík, však ji všichni známe.

“ Půjdu a budu konat dobré skutky a potom se dobrem tím, na člověka proměním..“

A budu-li mít ze sebe radost, tak i zhubnu či získám lepší fyzičku, bez radosti to totiž nejde.

Přeji nám více lidí mezi lidmi a zdravím.

Vaše Martina

Jo a kurz Pestrá strava – hlavně v klidu začíná v únoru. 🙂

 

2020-01-24T22:05:06+00:00 k zamyšlení, Výživa|